Pozoruhodnou sakrální stavbu v Moskevské ulici určitě není třeba dlouze představovat. Husův sbor ovšem nezaujme jen svou duchovní funkcí a netradiční prvorepublikovou architekturou. Stále více lidí sem přichází za kvalitní kulturou v podání Vršovického divadla MANA, které sídlí v suterénu kostela. Tato divadelní scéna zaznamenala páté výročí od svého znovuobnovení a při této příležitosti jsme si povídali s její uměleckou šéfkou Věrou Maškovou.
Nejprve se zeptám možná trochu přízemně – co vlastně znamená MANA v názvu divadla? Mana je božský pokrm, odkazuje to na spojení divadla s kostelem a na to, že tady ve Vršovicích máme zcela unikátní divadelní prostor v kostelním „sklepě“.
Má tohle sepětí se sakrální stavbou nějaký vliv na pojetí vašeho divadla? Samozřejmě, člověk nemůže ignorovat genia loci, místa, kde se nachází, místa, které má nějakou tradici a kořeny. Tato stavba pochází z roku 1930, kdy husitská církev budovala kostely jako multifunkční objekty a snažila se kolem nich utvářet určité společenství, komunitu. Od počátku zde tedy fungoval divadelní život, násilně zastavený v roce 1965, ale naštěstí znovu rozdmýchaný v posledních letech zásluhou zdejšího faráře Davida Frýdla. V obnoveném divadelním sále se podařilo zachovat původního ducha třicátých let. Tato geneze je pro nás zavazující – jednak tím, že divadlo je ze své podstaty lokální, má sloužit místní komunitě, a zároveň tím, že má usilovat o nějaké nadosobní cíle, protože je v něm vložené velké úsilí a množství nezištné práce. Chceme divadlo, které na svět nenahlíží pouze z pohledu dneška, ale především z pohledu věčnosti.
Vy jste se před touto sezonou stala uměleckou šéfovou a dramaturgyní Vršovického divadla. Jak k tomu došlo? To byla taková shoda náhod. V divadle působí moje kolegyně, herečka Máša Málková, která mě upozornila, že tento úžasný prostor potřebuje nějakou uměleckou koncepci a nabízí příležitost vytvářet něco skutečně hodnotného. Seznámila jsem se s lidmi, kteří to tady „s nasazením života“ provozují a odvádějí nekonečné hodiny práce – s Elenou Strupkovou a Davidem Frýdlem, a to mě okouzlilo. Usoudila jsem, že by možná nebylo špatné to zkusit.
Když bylo před pěti lety divadlo po rekonstrukci obnoveno, uvedlo v tiskové zprávě, že chce být „divadlem dramatu otevírajícím cestu ke kořenům evropské kultury“. Cítíte to stejně? Já mám ambice možná v něčem menší a možná v něčem větší. Nemyslím, že s rozpočtem 1,3 milionu na rok můžeme konkurovat velkým evropským divadelním domům. Chceme vytvářet představení, která kladou nějaké otázky, mohou diváka inspirovat a možná i malinko změnit jeho náhled na určité věci, a tím kultivovat veřejný prostor. A to je taková věc, u níž se kumštýř nedozví, zda se skutečně daří. Ale je to celoživotní ambice, takový biblický „chléb puštěný po vodách“, a můžeme doufat, že ho po mnohých dnech najdeme.
Mají ve vašem divadle místo i komedie? Zdá se, že v dnešní době převažuje trend, kdy se lidé chtějí především bavit. My jsme divadlo otevřené širokému spektru publika. Jediní, kdo se u nás nebudou cítit dobře, jsou ti lidé, kteří sami sebe vědomě činí hloupými. Protože já si myslím, že lidé se hloupými nerodí, každý má dispozici učit se. A pak se nám ale někdy stane, že během života se tak nějak učiníme zabedněnými, začneme zastávat jeden názor a defétistický postoj, že nemůžeme nic měnit, ovlivňovat, přestaneme chtít slyšet „vážné věci“ a přemýšlet o nich, chceme se jen bavit. Souvisí to samozřejmě s konzumním stylem života. Tento druh divadla, zábavní, spotřební, ten my produkovat nebudeme, to si za státní peníze ani nemůžeme dovolit. Nicméně prostřednictvím dobře napsané komedie, která má nějaký hlubší obsah, můžete říci spoustu věcí i lidem, kteří by na drama nepřišli. Příkladem může být třeba naše skvělá komedie „Letní den“. Je nesmírně zábavná, ale i tak vás přinutí k přemýšlení. Rozhodně tedy nechci říci, že u nás bude pochmurno, že budeme uvádět jednu tragédii za druhou nebo někoho obracet na víru.
Chcete se orientovat na původní texty a současné komorní drama. Máte z čeho vybírat? Naše tvorba jde dvěma směry. Jednak tím lokálním, takže se zaměřujeme na osobnosti, které měly něco společného s Prahou 10. Klíčové tak letos bylo představení „Země česká, domov můj?“ Moje dramatizace vychází ze zápisků Františka Nováka, vršovického učitele a varhaníka v našem kostele, který jako legionář absolvoval celou ruskou anabázi. Tady se znovu to lokální téma propojuje s nadosobním, protože je to příběh neokázalého hrdinství. Svědčí o tom, že nikdo nemusí nutně prožít malý život a že obyčejný člověk může utvářet velké dějiny. Podařilo se nám také získat dva skvělé autory – jedním je Arnošt Goldflam, který pro nás napsal hru, již bude zároveň sám režírovat, a uvedeme ji jako první premiéru příští sezony. A další původní text pro nás vytvořil Marek Epstein, jinak vynikající filmový scénárista a spisovatel.
Vy sama se kromě uměleckého vedení divadla také věnujete psaní. Nyní měla premiéru vaše adaptace románu Jaroslava Havlíčka „Ta třetí“. Proč jste si vybrala právě tohoto významného autora? Zase všechno souvisí s Vršovicemi. Pan režisér Radovan Lipus (mj. spoluautor televizního cyklu o architektuře „Šumná města“ – pozn. red.) tady kousek bydlel, a když zjistil, že tu je divadlo, které jako by vypadlo ze třicátých let, přál si tento kolorit nějak prolnout s děním na jevišti. Tak jsme se propracovali až k Jaroslavu Havlíčkovi a zvolili jeho věc, která není tak „ošoupaná“ a známá. Je to psychologická próza, která umožňuje jemnou práci s herci, což je pro režiséra Lipuse charakteristické – umí vést herce do hloubky postav, umí zachytit dramata, která se odehrávají uvnitř člověka nebo v uzavřeném prostoru jednoho pokoje. Jinak já nějaké velké autorské ambice nemám. Říkám, že jsem „autor z leknutí“ – vždycky když je něco potřeba, tak to zdramatizuji. Člověk se to za ty roky nějak naučí, ale není to tak, že bych se tu chtěla producírovat jako autor. Já jsem šťastná, když najdu něco, co se líbí režisérovi, zapadá do uměleckého plánu a napíše to někdo jiný. Ale v divadle, které má omezené finanční možnosti prostě musím být někdy autorkou i z provozních důvodů.
Jste jedinou profesionální divadelní scénou ve stotisícové Praze 10. Jaké místo zaujímá divadlo MANA na celopražské úrovni? Zatím je obtížné, aby vůbec lidé našli dveře do divadla, zatím se o nás moc neví. Je to dané i tím, že dotace neumožňuje masivnější reklamu a v tomhle marketingovém světě je tohle bohužel důležité. Ale děláme, co můžeme, a doufáme, že se nám podaří zviditelnit se. Je to běh na dlouhou trať. To, co nabízíme oproti ostatním scénám, je divadlo pro lidi, kteří se chtějí nad něčím zamyslet, otevřít se nějaké emoci. Nestáhnout se do bubliny, kdy se půjdu bavit, všechno po mně steče a nic to pro mě dál neznamená. Ale naopak: vystavím se zážitku, který obohatí můj život. Proto také každé představení, které děláme, nese nějaké závažné téma. To chceme podpořit cyklem MANA Bonus, což jsou příležitostné debaty právě o těch tématech. Se známými osobnostmi, jako jsou třeba Magda Vášáryová nebo Jan Kačer, a s tvůrci inscenací se může kdokoliv z publika podělit o svoje dojmy, pocity a myšlenky, které představení evokují. Myslím, že důsledně tematizovaným divadlem jsme výjimeční. Jsme také divadlo lehce konzervativní, neprofilujeme se tím, že tu uvidíte nějaký experiment. Snažíme se ale být velmi progresivní v myšlenkách, které přinášíme, ty jsou vzrušující a nekonvenční. A to by mohl být impuls pro lidi z celé Prahy, proč se o nás zajímat.
Blíží se léto a v současné době jsou populární letní divadelní scény. Uvažujete také o nějakém hraní venku? Pro divadlo jako takové plánujeme zdramatizovat příběh Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové, ponese název „Čapek a Olga – příběh lásky“. To je téma, k němuž mám hluboký vztah. Pokud by nám bylo umožněno sehrát ho přímo v místech, kde se odehrával, tedy v zahradě Čapkovy vily, tak bychom to samozřejmě velice rádi zkusili. Co se týče stálého letního hraní, tak se toho nezříkáme. Samozřejmě okukuji různé parky a prostranství, ale to je hudba vzdálené budoucnosti, nemůžete herce jen tak někam postavit a nechat je hrát.
Když naše povídání shrneme – proč by měli obyvatelé Prahy 10 zavítat k vám do divadla? Protože je krásné, je jejich a podobné divadlo nemá žádná čtvrť v celé Praze. A pak proto, že je zde k vidění několik představení, která je mohou inspirovat, okouzlit, obohatit. Proto, že se tu za lidové ceny mohou setkat s prací skvělých herců a režisérů. Za všechny uvedu famózní Zuzanou Kronerovou v hlavní roli hořké komedie „Gin Game“. Zuzana je mimochodem naší sousedkou, bydlí také v Praze 10 a pro divadlo jsme ji získali příslibem, že může chodit do práce v papučích.
Box: VĚRA MAŠKOVÁ Rodačka z Rokycan, absolventka DAMU. Má za sebou v devadesátých letech a na přelomu století angažmá v divadlech v Ostravě, na Kladně, Hradci Králové, v Karlových Varech a v Olomouci. Jako externí dramaturgyně se uplatňuje na scénách po celé republice, ale i na Slovensku. Je autorkou mnoha divadelních adaptací klasických literárních děl, píše i původní divadelní hry a pracuje pro rozhlas. V letech 2006–2018 byla dramaturgyní Městských divadel pražských a od začátku probíhající divadelní sezony působí jako umělecká šéfka Vršovického divadla MANA a jeho hlavní dramaturgyně.
PDF, 5 MB